Rozhovor s Nikou Brettschneiderovou

Titulek: Je to vždycky jako u Shakespeara
Jen tak si naše divadlo může zachovat tvář        

 

 Blíží se výročí 17. listopadu. Kde a jak jste ho prožívala v roce 89?
Sedmnáctý listopad jsem prožívala ve Vídni. A nebylo to příliš veselé protože v noci ze 14. na 15. listopadu umřela Ludvíkova (manželova) maminka, která po letech snažení konečně získala povolení nás navštívit a umřela nám ve Vídni. Říkali jsme si, jak to bylo všecko složité, a dva dny nato bylo všechno jinak…Ještĕ 12.listopadu toho roku v rakouské televizi povídal pan Klaus – vyslán oficiálním režimem – na setkání ekonomů a politiků z Polska,  Maďarska, Německa a Česka, že v Česku to bude trvat ještě dlouho, že je tam složitá situace. A za měsíc se všecko změnilo. Maminka tam toho pana Klause v televizi poslouchala… 

Kdy jste emigrovali?
Emigrovali jsme sedmého sedmý sedmdesát sedm.

Bylo to tedy šťastné rozhodnutí?
Nevím, kdy to má člověk hodnotit. V tom okamžiku to určitě šťastné bylo, protože tady jsme už nemohli v podstatě žít, nemohli jsme sehnat ani jakoukoli dělnickou práci – to bylo po podpisu Charty – a zavřely se před námi úplně všechny dveře. Takže jsme vlastně čekali na vězení. Když jsme nepracovali, byli jsme příživníci, ale pracovat jsme nemohli, protože jsme žádnou práci nemohli dostat. Vystěhovali jsme se v podstatě oficiálně, režim nás chtěl mít pryč ze země. Dostali jsme pas s tím, že se ještě šest týdnů smíme pohybovat na území Česka. Jako jediné pasažéry v autobuse nás kontrolovali a prohlíželi.Vezli jsme si tehdy našeho syna, kterému byly necelé dva roky, a jedna paní z autobusu se divila, proč se na nás celníci tak vrhli. Když jsme jí vysvětlili, že se stěhujeme, řekla – a tehdy až jsme si to uvědomili –, jaké je datum a že tedy budeme mít štěstí. A pak dodala : „A sedí nás v autobuse třináct!“ Takže je to vždycky jako u Shakespeara – taková ta hořkosladká směs, sedmičky i třináctky. Ale snad se na to celé budeme jednou dívat, jako že těch sedmiček bylo víc.

Bylo Rakousko vaše volba?
To nebyla naše volba, ale naše jediná možnost. Tehdejší vláda a mocipáni se chtěli zbavit osmi prominentních signatářů Charty tím způsobem, že je vyvezou na rakouské hranice. Rakousko to odmítlo, ale tehdejší kancléř Kreisky prohlásil, že pokud se signatáři sami rozhodnou a budou chtít odjet – rozšířil to tedy na všechny signatáře –, tak je Rakousko přijme. Pár dnů jsme se rozmýšleli, ale naše nezaměstnanost trvala už nějakou chvíli – bylo to vypjaté a člověk spíš čekal, kde se za ním „zavře závora“. Takže jsme jeli.

Vám se ve Vídni podařila věc, která se jen tak nějakým emigrantům v cizí zemi nepodaří – založili jste si vlastní divadlo…?
Vyjížděli jsme s tím, že se chceme pokusit venku dělat divadlo. Že to nebude jednoduché, nám bylo jasné, navíc jsme neznali jazyk a jeli jsme v podstatě do neznáma. I když bylo Rakousko tak blízko, tak o něm člověk nic nevěděl. Měli jsme v podpaží Kolářovy jednoaktové předehry k jeho dvěma celovečerním hrám a měli jsme jeho povolení dělat si s nimi, co chceme. Byly beze slov, každá zhruba na třicet minut. Bylo ale dost těžké najít ve Vídni s tímto typem divadla možnost vystupování. Dělalo se zde tehdy především deklamované divadlo. „My bychom si dovolili pozvat třeba Marcela Marceaua na jeden večer za rok…,“ říkali nám.
Naše premiéra byla tedy v roce sedmdesát osm v Bruselu. Odtud nás pozvali dál a postupně jsme se kromě Skandinávských zemí rozjeli po celé západní Evropě a tři roky jsme hráli na cestách. Mohlo by to tak možná jít do dneška, ale pak musel náš syn Jakub do školy a nebyla žádná babička, která by ho hlídala, a nechávat ho samotného bylo nepředstavitelné. Začali jsme se tedy poohlížet po nějakém prostoru, kde bychom mohli zakotvit. Napřed jsme si pronajali na čtrnáct dní v měsíci sociálně kulturní zařízení s divadelním sálečkem, kde jsme se střídali s amatéry. Mezitím jsme našli starou továrnu na nábytek, která byla už šest let opuštěná. Vypadalo to tam příšerně, ale my jsme v tom viděli náš snový prostor. Kamarád architekt, kterého jsme tam přivedli, nám řekl, že to je naprosto nemožné a nezaplatitelné. Druhý den – zjevně měl sny – nám řekl, že nám zdarma udělá projekt, který mu případně zaplatíme, pokud bychom se do toho opravdu dali a našli peníze. Původní rozpočet byl nejméně osm milionů šilinků. Nakonec to bylo tři miliony šest set tisíc.

 Kde jste peníze získali?
To byla náhoda. Získala jsem totiž tehdy Kainzovu (nyní Nestroyovu) cenu – asi nejdůležitější rakouské herecké ocenění. Bylo to dost nezvyklé, protože jsem nebyla Rakušanka a oceněná jsem byla za roli Sancho Panzy, která byla beze slov. Starosta Vídně mi blahopřál a samozřejmě se ptal, kde mě může vidět. Řekla jsem, že ve Vídni nemám kde hrát, ale že máme takový prostor a vizi... poslal mě za kulturním radou a od města a od státu jsme nakonec dostali přes tři čtvrtiny potřebných peněz. Náklady jsme se snažili snížit na naprosté minimum. Zdi jsme stavěli vlastníma rukama – pomohlo nám spousta kamarádů, sami bychom to samozřejmě nezvládli. Díky Kainzově ceně jsme tedy dostali ty nezásadnější peníze, s tím závazkem, že v prostoru budeme dělat divadlo dalších deset let. A za pět let byla revoluce. Odhlédnuto od toho, že jsme měli už dvě děti, které chodily do školy a do školky, jsme chtěli taky dostát závazku těch deseti let. Takže jsme zůstali tam.

 Zdálo by se tedy, že Vídeň je Čechům dost otevřená – situace, ve které se teď vaše divadlo ocitlo, tomu ale moc nenasvědčuje…
Nevím, do jaké míry je to problém toho, že jsme Češi. Jde spíš o hloupost. Nynější kulturní radní rozjel takzvanou Divadelní reformu, ale vůbec se v divadle nevyzná a nemá o něj zájem – jedině tak o muzikál. Nikdo ho neviděl v některém z malých divadel, kterých se reforma nejvíce týká. Nemůže mít tím pádem vlastní představu, o čem vlastně rozhoduje. Odnĕtím subvencí je víceménĕ odsuzuje k likvidaci. Evidentně si nechal od někoho poradit a ten někdo má bohužel zájem, abychom třeba konkrétně my zmizeli z Rakouské divadelní mapy.
Celé to začalo tím, že všechna divadla měla předložit koncept na následující čtyři roky z nichž budou některé vybrány a financovány. Vždy jsme se snažili divadlo co nejvíc otevřít zahraničním skupinám. V tom smyslu jsme napsali náš koncept. Orientoval se především na rozšíření umĕleckých kontaktů se zemĕmi, které byly čerstvĕ přijaty do EU. Chtĕli jsme umožnit divadelníkům jak prezentaci, tak nabízet možnosti spolupráce. Je zajímavé, že kontakty v jiných uměleckých směrech se po „revoluci“ navázaly, ale co se divadla týče, je Rakousko v podstatě ještě uzavřenější než za starého režimu. Kontakty se otvírají pouze do Německa. Náš koncept přijat nebyl a byla nám vzata subvence.

Možná tedy problém nebyl v tom, že my jsme Češi, ale v tom, že chceme zvát do Rakouska další cizince. Přitom v ostatních zemích, kterých by se pozvání týkalo, se koncept setkával s velkým nadšením pro věc, protože vĕdí, že to je to, co tu chybí. Snažíme se naši ideu realizovat alespoň v malém, orientujeme se na visegrádskou čtyřku a zahraniční kulturní centra, divadelní instituty i divadelní vysoké školy se nám pokoušejí všemožnĕ pomáhat. Každé takové setkání je velmi obohacující a přináší mnoho krásných zážitků.

Je dost hloupé a tĕžké si vysvĕtlit, že kvůli takovémuto návrhu nám zde zamítli jakékoliv subvencování.

 Jak vypadá  momentální aktuální situace?
Dost špatně. Je to už opravdu na hranici – jsme bez privátních rezerv, momentálně sháníme peníze na nájem divadla na říjen. Chybí peníze na základní technický provoz. Nechceme být „dveřníky“ a pronajímat divadlo na jakékoli akce. Všichni hosté, které jsme zvali, museli nějak zapadat do naší dramaturgie. A především chceme zase dělat vlastní produkce – jen tak si naše divadlo může zachovat tvář.

 Vaše jméno je už dlouhou dobu spjato s JAMU, konkrétně s ateliérem činoherního herectví. Jak to začalo?
Po otevření hranic přijeli za mnou do divadla dva tehdejší studenti režie s tím, že by se měla měnit struktura školy. A zeptali se mě jestli bych tam nemohla učit. Věděla jsem, že se skoro vůbec neučí pomocí improvizací – se kterými jsem nasbírala hodně zkušeností. (Teď je to především v prvním roce základ výuky.) První dva roky jsem učila pohyb a když Vladimír Kelbl otvíral ateliér, byla jsem jeho pravá – nebo levá? – ruka. Nakonec jsem ročník vedla první dva roky já a další dva roky studia Vladimír.

 Liší se nějak výrazně ti, kteří se na herectví hlásí dnes, oproti lidem, které jste přijímali tehdy?
Neliší. Nejzásadnější rozdíl je ve schopnosti dorozumět se v cizím jazyce. I když je divadlo univerzální jazyk a lidé, kteří se mu věnují, jsou většinou otevření, tato schopnost je nesmírně důležitá. Početně  je to víceméně stejné – hlásí se od dvousetsedmdesáti do třísetpadesáti lidí ročně. Až na výjimky přijímáme kolem deseti, dvanácti.

 Jak škola obohacuje vás?
Nedovolí to člověku usnout. Je to neustálé velmi silné střetávání se s naprosto rozdílnými lidmi. I pro mě je to studium a především samostudium.

 Co vám dává sílu?
To, že jsme dva (s manželem Ludvíkem Kavínem). A zkušenosti z předchozích let. To nám dává odvahu uskutečňovat dál svůj sen, i když už víme, že ke každému snu patří probuzení a utkání se s realitou.

 www.theaterbrett.at